Obrázek Malý princ

Některé příběhy s námi nezůstávají proto, abychom je pochopili rozumem.
Zůstávají, protože se nás dotkly v místech, kam slova běžně nedosáhnou.
Malý princ je pro mě jedním z těchto tichých průvodců.

Malý princ mě provází celý život. Ne jako pohádka z dětství, ale jako hlas, ke kterému se vracím pokaždé, když se svět příliš zrychlí, ztěžkne nebo zkomplikuje. Jeho slova ve mně zrají spolu se mnou. To, co jsem kdysi četla jako příběh, dnes cítím jako zkušenost.

Když jsem tohoto prince kreslila, nemyslela jsem na konkrétní scénu z knihy. Spíš na ten zvláštní klid, který v sobě nese. Na hloubku jeho slov, která nejsou hlasitá, ale přesto se dotýkají něčeho velmi podstatného. Na jednoduchost, která není naivní, ale odvážná. Na ticho mezi větami, ve kterém se často skrývá víc než v samotných slovech.

Vypadá to, že Malý princ se v průběhu mého života proměňuje – ale ve skutečnosti se proměňuji já a on mi jen zrcadlí to, kde právě jsem. Jako dítě jsem v něm slyšela pohádku. Jako dospělá v něm objevuji otázky o odpovědnosti, vztazích, samotě i lásce. A v určitých chvílích života se k němu vracím už ne proto, abych něco pochopila, ale abych si vzpomněla.

Nevede mě zpátky do dětství. Připomíná mi, že péče je forma lásky. Že to nejdůležitější není vidět, ale přesto to můžu cítit. A že skutečné věci často nemluví nahlas.

Děkuji za slova, která se mnou jdou celým životem, za ticho, které učí naslouchat a za prince, který nenabízí odpovědi, ale klade otázky tak jemně, že z nich nemusím mít strach.

N.♡