Slovo STOPA

Když se řekne STOPA, vybaví se mi stopy v písku. Líbí se mi, u moře si je vždycky fotím. Je na nich krásně vidět, jak dlouhou cestu jsem krůček po krůčku ušla. Vidím v tom cestu životem.

Do dálky už nedohlédnu, ale stopy "jsou" tam. Vidím jen ty blíže u mě, ale je důležité vědět, že jsou stopy i v dálce za mnou - takový kus poznání a zkušeností v životě mám vyšlapaný. A i když už stopy nejsou očima vidět, uvnitř vím, že jsem je šla - každý krůček je důležitý, bez něj by nebyl ten další a další...

Díky stopám jsem tam, kde jsem a jaká jsem.

Některé stopy smyly mořské vlny, ty jsou vodní - emoční.

Jiné stopy tam zůstaly, dokud je to nerozfoukalo, ty jsou vzdušné - myšlenkové.

Další stopy jsou vyšlápnuté a sluneční žár je do písku "vypálil", ty jsou ohňové - z vášně.

A poslední stopy jsou ty vyfocené, zemské - zhmotněné v realitu. Ve výsledku "hmatatelné" i pro ostatní, konkrétní, vyslovené, sloužící i okolí.

Ale pouze všechny druhy stop dohromady tvoří autenticitu mých nohou.

A přede mnou písek beze stop...

Těším se na nové kroky s vděčností těm za mnou, že můžu jít dál...

Nikol ♡ ♡ ♡